Accidental Legionnaire
(Nahodilý legionář)

A memoir of a Czech World War I soldier
(Vzpomínky ruského legionáře v první světové válce)

Accidental Legionnaire

The full memoir of František Novotný is not available at present, we hope to publish it someday. However, you can download a Google Earth file which will give you all the stops he made in his six year journey across Russia, heading east to Vladivostok in order to get home to Europe.

Nahodilý legionář

Vzpomínky Františka Novotného nejsou momentálně kmání, doufáme je někdy vydat. Prozatím však můžete stáhnout soubor pro Google Earth který vám ukáže jeho šestiletou cestu když putoval na východ přez celé Rusko do Vladivostoku aby se dostal zpět domů.

Chelyabinsk, May 12 1918
Chelyabinsk, February 11, 1919

Here is a short excerpt from his memoir:

We came into the trenches on the 19th of March, 1915, that is on St. Joseph’s Day. It was quiet at the front for a few days, only during the day and mostly around noon when the Russians had lunch, one of their guards, an excellent marksman, as soon as someone on our side carelessly showed any part of himself, he immediately opened fire and usually the careless man ended up wounded from a shot. And sometimes it was enough to just stick out a hand, which some took advantage of, to get home from the front as quickly as possible or at least to a hospital away from the front. About three or four soldiers from our company actually succeeded getting away from the front with a shot-through hand, but they didn’t escape the danger of death.

The quiet didn’t last long. After a few uneventful days all of a sudden one night the Russians started firing first with machine guns and rifles and shortly thereafter artillery joined in and the whole section of our company including neighboring parts, which those of us of lower rank didn’t know, got shot at for about ½ hour by shrapnel which exploded close behind our backs, but whistled immediately above our heads so that we hugged the ground and nearly kissed Mother Earth. In short, we were scared, since it was actually our first baptism by fire, that is, being fired at. I don’t think a single shot was fired from our side, we simply didn’t get an order to shoot and ultimately everyone was glad that he can cover himself instead of shooting.

Zde je kousek jeho vzpomínek:

Do zákopů jsme se dostali v roce 1915 dne 19. března, tedy právě o svátku sv. Josefa. Několik dní na frontě bylo klidno, jen během dne a většinou v poledních hodinách—kdy Rusové obědvali—jejich jedna hlídka, výborný střelec, jakmile se někdo na naší straně neopatrně vysunul, ihned zahájil palbu a obyčejně dotyčný neopatrník byl zpravidla zraněn výstřelem jeho pušky. A někdy stačilo vystrčit jen ruku, čehož někteří využili, aby se dostali co nejdříve z fronty domů nebo alespoň do nemocnice do zázemí. Asi třem nebo čtyřem vojákům naší roty se to skutečně podařilo s průstřelem ruky se dostat z fronty, kde ovšem hrozila také smrt.

Klid na této frontě netrval dlouho. Po několika dnech klidu najednou v noci začali nás Rusi odstřelovat napřed kulomety a puškami a za krátko se k tomu připojila i dělostřelecká palba a celý úsek našeho praporu i sousední části, kterou jsme my nižší šarže ani neznali, byli jsme asi ½ hod. ostřelováni šrapnely, které vybuchovaly sice za našimi zády v krátkých vzdálenostech, ale svištěly nám takřka nad hlavami, takže jsme se všichni tiskli k matičce zemi, div jsme ji nelíbali. Zkrátka měli jsme strach, neboť to byl vlastně první pořádný křest ohněm—rozuměj palebným. Z naší strany snad se neozval ani výstřel, prostě nedostali jsme rozkaz zahájit palbu a nakonec každý byl rád, že může se krýt a nemusí střílet.